Příběh měsíce: MAUD

V rámci pracovní rehabilitace v kavárně V. Kolona, jsem dostala příležitost, vytvořit novou sekci Newsletteru rozesílaného každý měsíc s názvem "Příběh měsíce". Jedná se o unikátní rozhovory s pracujícími v V. Koloně. Ponořte se do vhledu osobností, které vytvářejí atmosféru kavárny. Prvním rozhovorem (doufám) v řadě rozhovorů je MAUD. 

Jaká vůně je pro tebe ta nejbližší?

Určitě santalové dřevo. Vůně mi často připomínají prostor mého dětství – byt, ve kterém jsme bydleli, a starou linku u babičky. Je to zvláštní most zpátky v čase.

Co tě v poslední době nejvíc rozradostnilo?

Radost mám pořád z maličkostí. Naposledy mě potěšila písnička od Ala Greena. Hudba je pro mě vždycky zdrojem energie.

Máš barvu, která tě vystihuje?

Když jsem byla malá, milovala jsem modrou. Jenže mi připadalo, že ji mají rádi všichni, tak jsem se jí vzdala. Přesvědčila jsem svůj mozek, že modrou už mít ráda nebudu. Dnes se k ní vracím – nejvíc ke světle modré. Je to, jako bych se znovu sbližovala sama se sebou.

Co ti spolehlivě zlepší náladu?

Zpívání – třeba karaoke. Taky malý zelený plyšový sloník, který mě vždycky rozveselí. A pak mám svoje rituály – povídám si se stromem, ke kterému ráda chodím, nebo s jiným u rybníka. Meditace mi taky pomáhá. A pak je tu můj kouzelný hrníček s obrázkem konvičky – i taková drobnost dokáže být magická.

Kdybys měla kouzelný klíč, co bys s ním odemkla?

Pocit klidu.

Jaký sen nosíš v srdci?

Že jsem skvělá muzikantka a mohu zpívat lidem přímo do očí. Hudba je pro mě hodně osobní a chtěla bych ji sdílet.

Pamatuješ si své sny?

Ano, hodně. Někdy jsou veselé, jindy bizarní nebo i traumatické. Často v nich poznávám témata, která řeším v běžném životě. Jeden z nejhezčích snů byl o aleji sakur. Nejdřív jsem tam běžela závod, ale pak jsem si řekla: vždyť já nemusím běžet! Můžu si dělat, co chci. A tak jsem začala tančit. Ten pocit svobody byl euforický. Objala jsem strom a měla pocit, že svět je otevřený.

Co ti v životě dává naději?

Mám skvělé přátele, kteří mě podpořili – třeba když se složili na hudební produkci, abych mohla nahrát svoji tvorbu. To pro mě znamenalo strašně moc. Hudba je moje naděje.

Jakou radu bys dala svému mladšímu já?

Buď člověkem, ke kterému vzhlížíš ty sama, ne ostatní. Nesnaž se zavděčit všem, abys byla oblíbená. A hlavně – řekni si o pomoc, když ji potřebuješ. A taky – nehul tu trávu! (smích). A na některé věci je prostě dobrý se vykašlat.

Co pro tebe znamená tvořivost?

Každá kreativní činnost má jinou energii. Kreslení mě uklidňuje, hudba mě nabíjí. Všechno spojuje radost z toho, že něco vzniká spontánně. Nikdy přesně nevím, co vyjde, a to je na tom krásné. Je to nejlepší věc na světě, co znám.

Jak ses vlastně dostala k hudbě?

Doma táta hrával na kytaru, takže hudba byla vždycky součástí mého dětství. Později mě hodně ovlivnily muzikály, třeba "Rebelové" nebo i hudba z Barbie filmů. Zpívala jsem vždycky, ale teprve před pár lety jsem to začala brát vážně. Po jednom těžkém rozchodu jsem si koupila dětské klávesy a začala zkoušet. Pak jsem potkala partu lidí se studiem a pianem a měla možnost se víc rozvíjet. Učila jsem se sama, podle hudby, která se mi líbila.

A výtvarné umění?

To ke mně patří taky odmala. Táta je výtvarně nadaný a vedl mě k tomu. Baví mě surrealismus, expresionismus, koláže, hra s barvami. Je to spontánní proces, někdy mám vizi, jindy nechám věci plynout. Učím se příliš se nefixovat na výsledek, i když jsem perfekcionistka.

Kdybys měla říct, kdo tě inspiruje?

Určitě Björk – připadá mi, že vidí svět jinak, a to mi je blízké. Také Fiona Apple, nebo třeba Jo March z "Malých žen", která mě inspiruje svou nezávislostí. Fascinuje mě i polská bioložka Simona Kossak, která odešla od konzumní společnosti a žila mezi zvířaty. A velkou inspirací je i můj přítel – líbí se mi jeho logický pohled na svět.

A kdybys měla shrnout svůj vztah k životu?

Jsem věčně snící filozof. Moc nerozumím lidem, kteří si myslí, že na něco "došli". Já se pořád učím, tvořím, sním. A skrze umění se snažím ukazovat, že nemám žádné zlé úmysly – jen hledám důvěru, lásku a přijetí. Myslím, že to hledáme vlastně všichni.